Vepřové maso se značkou CZ nemusí pocházet z České republiky
Prasata z českých chovů jsou přísně kontrolována Státní veterinární správou a jejich krmiva podléhají dohledu Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělství. Zkoumají se podmínky, v jakých zvířata žila a po každé porážce veterinář maso vyšetří na přítomnost nežádoucích látek, např. antibiotik. Až poté maso putuje do prodeje. V současné době se u nás chová cca 1,5 milionu prasat, což je vůbec nejméně od dob, kdy započalo sledování. Např. v roce 2004 byl počet zvířat v chovu dvojnásobný.
Protože co se týče vepřového, nejsme soběstační, musí se do Čech dovážet. Nejčastěji k nám míří z Německa, Španělska a Polska. Vepřové maso nezraje jako hovězí, proto by se na pulty obchodů mělo dostat ideálně do tří dnů. Realita je však mnohdy zcela odlišná. „Například ve Španělsku se prodává maso na burzách. To co zbude, se vakuuje do pytlů a míří do Česka. Je to v podstatě 10 až 12 dní staré maso. Poznáte to jednoduše. Je podstatně tmavší než čerstvé, které se dostane na trh třetí den po porážce a má krásně světlou, růžovou barvu,“ vysvětluje prezident Agrární komory Zdeněk Jandejsek. Zároveň však uznává, že chuť to neovlivní. Úskalí spočívá ve výrazně kratší době prodeje, neboť chlazené a vakuované maso vydrží od porážky zhruba 15 dní. Lhůty spotřeby tohoto sortimentu však nemají jednotnou legislativu a sám výrobce si stanoví dobu, po kterou ručí za jeho zdravotní nezávadnost. Pro zajímavost – Španělsko garantuje 25 dní, Německo dává záruku většinou okolo 12 dní.